Stačí vyjít podvečer do ulic v Praze nebo Ostravě a hned víte, která bije. České dresy, národní vlajky na autech, nacpané hospody a všudypřítomná směsice nervozity a nadšení. Domácí mistrovství světa v hokeji je zkrátka událost, která u nás na dva týdny dokáže spolehlivě přebít prakticky jakékoli jiné téma.
Poslední měsíce byly pro většinu z nás poměrně náročné. V médiích se to pořád dokola točilo kolem inflace, drahých energií nebo politických přestřelek. Teď jako by si celá země na chvíli oddychla a hodila starosti za hlavu. Lidé se potkávají na náměstích u velkoplošných obrazovek, společně nadávají na rozhodčí a radují se z každého vstřeleného gólu.
Upřímně mě překvapilo, jak rychle mě ta atmosféra vtáhla. Hokej během sezóny zas až tak detailně nesleduju, ale v posledních dnech se přistihnu, že si plánuju večerní program podle toho, v kolik hodin se vhazuje úvodní buly. Procházel jsem nedávno kolem pražské arény a ten rozruch kolem je neuvěřitelně nakažlivý. Fanoušci z celé Evropy, barvy, skvělá nálada. Jasně, můžeme kroutit hlavou nad tím, kolik dneska stojí pivo a klobása ve fanzóně, ale ten společenský rozměr je prostě k nezaplacení.
Česko má pro hokej obrovskou slabost a letošní květen je díky tomu podstatně živější. Ať už náš národní tým nakonec vybojuje jakýkoliv výsledek, tenhle jarní impuls a pocit sounáležitosti jsme potřebovali všichni jako sůl. Tak si ten sportovní svátek užijme, dokud trvá.
